Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pro štěstí se musí vydržet-3.kapitola

10. 2. 2009

3.kapitola..

 

,,Denisi, vstávej, musíme jet.'' Někdo mě budí. Kam musíme jet? Mě se nikam nechce. Něco zabručim a otočim se na bok. Někdo ze mě stahuje peřinu a bere do náruče, je mi nějaká zima. Otevřu oči a podívam se do tátových očí.

 

Usměje se a nese mě do auta, jsem ještě v polo spánku, tak si ani neuvěmuji že jsem se ani neumyl, nenasnídal a nejsem oblečený, mam jen na sobě pyžamové kalhoty a staré vytahané triko.

 

Táta mě položí na zadní sedadlo v autě a přikryje mě dekou a pod hlavu mi dá něco měkkého. Víc se zachumlam do deky a taky si najdu pohodlnější polohu, za několik minut usnu....

 

 

...........O pár hodin pozdějí............

 

 

Probdim se. Zvednu hlavu a podívám se kde to jsem, ležim asi v obývacím pokoji, jsem na gauči. Jsem pořád přikrytý dekou a pod hlavou mam polštář. Pohodlněji se opřu a rozhlížim se po obýváku, je vyladěn do béžové barvy- moje oblíbená. Rohová sedací souprava s dvojkřeslem je do světle hnědé barvy. Zdi jsou obloženy palubkami a stěny (jako ty skříně) mají taky světlo hnědou barvu, koberec je béžový.

 

 Televize je na jedné poličce- asi hodně pevné- je starší a zřejmě brzy doslouží. Telka je sice velká, ale ještě má ty okraje ze dřeva a asi je i černobílá, nedivil bych se.

 

,,Konečně ses probudil.''Promluvil na mě táta, který stál u dveří a v ruce něco držel. ,,Eee, jo, tati? Kam jsme se to vůbec přestěhovali?''Zeptam se a normálně si sednu, deku složim a dám jí vedle sebe. ,,Jsme v Německu, zdědil jsem tu po svým dědovi dům. Umřel když tobě bylo dva a půl roku, zřejmě si na něj ani nepamatuješ.'' Aha, tak proto ta stará televize a vlastně tak nějak všechno. ,,Pravidelně- přesněji, jednou za měsíc, jsem to sem jezdil udržovat, jako sekat zahradu tak podobně,´''řekne táta a já se okouzleně dívam z okna.

 

Je tu nádherně, ikdyž ta cesta- tedy silnice není moc pěkná, příde mi jako polní. ,,Jsme v jedné zbohatlické čtvrti, vím, ta cesta vypadá celkem uboze, ale je to asi  lepší, moc aut tu nejezdí, je to jedno znejklidnějších míst. Tuta čtvrt je celkem klidná, ikdyž prý na Vánoce a Silvestra tu moc klidu nebývá,¨''zašklebí se taťka a já se zašklebim taky, jsem původně Němec, ale bydlel jsem v Lichtnštejnsku (tak teď doufam že se to tak píše).

 

 Prý se řiká že jsou tam samí hodní lidé, není to moc častý, banka skoro na každym rohu a klidu tam taky moc není.

 

 ,,Tak se pojď najíst, věci už máš vybalené ve svém pokoji a počítač máš už zapojený.''Řekne táta a já se už zvedam, necham se zavést do kucbyně. Vytřeštim oči, kuchyň je moderně zařízená. Elektrický sporák, myčka na nádobí, krásná linka, prostě skoro všechno nový, je to pěkný. ,,Tak si sedni,''usměje se na mě táta a trošku do mě šťouchne. Táta tu to musel nějak zrenovovat.

 

,,J-jo,''vykouktam a jdu si sednout na židli, no, židli, spíš takové proutěné křeslo na kterym je béžový polštářek. Táta přede mě položí talíř s jídlem. Těstoviny a rajská, mňam. Ještě mi podá příbory, popřejem si dobrou chuť a začnem jíst.

 

Po jídle si uvědomim, že bych se měl převléknout, pořád jsem v tom včem jsem spal. ,,Teď si dělej co chceš, ale bude nejlepší když se převlékneš a rozhlédneš se po okolí.''Řekne táta.

 

,,Jasně,''odpovim a zvednu se za židle. ,,Pojď, ukážu ti, kde máš pokoj.''Stím se taktéž zvedne ze židle.

 

Jdem po dřevěných schodech a já mam strach že ty schody moc dlouho nevydrží, děsně vržou, myslim že v noci nebudu chodit na wc a ani se jít napít. Jsme ve druhym patře, je tu chodba, červený koberec a zeď je z tmavého dřeva. Jdeme do jedněch dveří, táta je otevře a mě se naskytne pohled na mé království. Pokoj je, taktéž jako obývák, do světle hnědé až béžové barvy. Postel je trošku větší válenda, koberec má světle hnědou barvu, skříně jsou ze světlého dřeva, pak je tu psací stůl, který je obsazen mým počítačem, černé kancelářské křelo, ještě je tu noční stolek. Na protit postele je něco mezi stolkem a skříňkou.

 

Až teď si všimnu velké krabice, která stojí vedle stolu, tázavě se na tátu podívam, vždyť řikal že mi vybalil ne? ,,Nevěděl jsem jak to chceš, tak jsem to nechal takhle.''Přikývnu. ,,Tak já jdu, do hodiny jsem tady.''Řekne a odejde z mýho pokoje. Když tak uvážim, tak jsem neviděl ještě jak dům vypadá z venčí.

 

Ještě jednou se rozhlédnu po pokoji a jdu zase dólů. Rozhlédnu se po chodbě, která je na rozdíl od té v druhém patře ve světlých barvách. Hned u schodl jsou jedny dveře, otevřu a vidim verandu, kde jsou boty (jak nečekané, že? xD)

 

Otevřu dveře které vedou ven. Venku svítí sluníčko a celkem okolí je pěkné, vyjdu úplně na ulici a koukam se na dům ve kterym budu bydlel ještě tak necelé tři roky, dokuť mi nebude 18 let.

 

Povzdechnu si, když si vzpomenu že na základce jsem byl nejmladší ze třídy a taky nejmenší a nedrobnější, nechci se utápět minulostí stalo se něco hnusnýho a já na to myslet nechci.

 

Teď jsem byl prvník rokem na gymplu, ale ne na tom jak jsem chtěl (což už jsem psala, asi v minulé kapitolce?). Zavřu oči a zase jdu do domu, aby mě nikdo neviděl v mým pyžamu......

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Amami, 29. 7. 2009 8:47)

ten dom musi vypadat kráásne!!!!! uz sa tesim dalej

;-)

(May Darrellová (Tvoje SB), 10. 2. 2009 20:10)

júúúúúúúú,
moc se hezká kapitolka;-)
Mose těším na další...

....

(Akyra, 10. 2. 2009 11:45)

juchu už je předčtená a líbila se kdepak je pokráčko ?